Dvojí tvář světla: jak UV záření tlumí i aktivuje zánět

Co objevila studie z berlínské Charité o tom, jak slunce komunikuje s naším imunitním systémem.

Slunce – starý přítel, nový nepřítel

Ještě před několika desítkami let bylo slunce symbolem zdraví. Lékaři posílali pacienty do lázní, na horské slunce nebo k moři. Dnes jsme ale v opačném extrému – dermatologie učí, že UV záření je nepřítel, kterému se máme vyhýbat. Mluví se o rakovině kůže, fotostárnutí a poškození DNA. Jenže stejně jako u většiny biologických jevů platí, že pravda není černobílá.

Světlo není jen energie. Je to informační signál, kterým příroda po miliony let komunikuje s našimi buňkami. Každá vlna světla – od ultrafialové po infračervenou – nese pokyn: dýchej, tvoř, opravuj, odpočívej. A právě tato jazyková role světla se z medicíny téměř vytratila.

V roce 2005 však tým vědců z berlínské univerzity Charité vedený Svenem Guhlem ukázal, že UV záření má dvě zcela odlišné tváře – může tělo lehce podráždit, nebo naopak hluboce zklidnit. Záleží na dávce a na tom, v jakém stavu jsou buňky, které světlo přijímají.

Žírné buňky: strážkyně mezi světlem a nervy

Studie se zaměřila na žírné buňky (mastocyty) – specifické imunitní buňky, které tvoří jakýsi „alarmový systém" těla. Najdeme je v kůži, plicích, střevech, mozku i kolem cév. Jejich úkolem je hlídat rovnováhu a okamžitě reagovat, pokud se objeví hrozba.

Když žírná buňka zaznamená stres, toxin nebo alergen, uvolní histamin – látku, která rozšíří cévy, přivolá další imunitní buňky a spustí zánět. Zároveň uvolňuje cytokiny (např. IL-6, IL-8, TNF-α), které fungují jako chemické zprávy mezi buňkami a posilují zánětlivou reakci.

Histamin je tak něco jako „siréna" těla – nezbytná při obraně, ale nebezpečná, pokud houká příliš často. Mnoho lidí trpících alergiemi, ekzémy nebo histaminovou intolerancí má ve skutečnosti hyperaktivní žírné buňky, které reagují i bez důvodu.

Když světlo vstoupí do hry

Guhlův tým se ptal: Co se stane, když tyto buňky vystavíme UV světlu?

Výsledek byl fascinující.

Když buňky odpočívaly a dostaly malou dávku UV, reagovaly lehkým uvolněním histaminu – jako by světlo jemně zaklepalo na dveře a buňky se probudily. Tento efekt byl doprovázen zvýšením povrchových markerů, například LAMP (lysosome-associated membrane protein), což znamená, že buňka aktivovala svůj komunikační systém.

Ale když byly ty samé buňky nejprve ozářeny UV světlem a teprve poté vystaveny zánětlivému podnětu, reakce se dramaticky změnila. Buňky najednou uvolnily mnohem méně histaminu i cytokinů – hladiny IL-6, IL-8 a TNF-α klesly na minimum.

To znamená, že UV světlo buňky přenastavilo do klidového módu.

Bivalentní efekt – jazyk rovnováhy

Tento paradoxní jev vědci nazvali bivalentní efekt – dvojí účinek světla. Malá dávka UV může buňky lehce aktivovat, připravit je na dění. Ale ta samá buňka, když už je podrážděná, reaguje na světlo opačně: zklidní se, vypne alarm.

Z biologického hlediska je to geniální systém. Slunce přes den přichází v dávkách a rytmu, který tělu dává jasné pokyny: ráno jemné UVA probouzí, v poledne silnější UVB tlumí zánět a reguluje imunitu, večer mizí a dává prostor opravě. Světlo tak učí tělo rozlišovat mezi aktivací a klidem – a právě tohle rozlišování je v moderním světě často ztracené.

Jak to souvisí s léčbou

Studie Guhl et al. pomáhá vysvětlit, proč je fototerapie tak účinná u zánětlivých a autoimunitních kožních onemocnění, jako jsou lupénka nebo atopický ekzém. UV světlo tlumí přehnané reakce žírných buněk, snižuje produkci histaminu i cytokinů a tím snižuje zánět přímo u zdroje.

Zároveň UV expozice spouští kaskádu dalších fotochemických procesů: tvorbu vitaminu D, melaninu (ochranného pigmentu) a melatoninu (molekuly klidu a regenerace). Tyto látky společně snižují chronickou aktivaci imunitního systému (CIRS), tedy stav, kdy tělo zůstává v dlouhodobé poplachové reakci.

Zjednodušeně řečeno: světlo dává imunitnímu systému signál „všechno je v pořádku".

Světlo, které se dotýká nervů

Žírné buňky nejsou jen imunitní. Jsou úzce propojené s nervovým systémem – leží na rozhraní mezi tělem a mozkem, přímo u zakončení nervů. Proto UV světlo, které ovlivňuje mastocyty, zasahuje i do nervové rovnováhy. Není náhodou, že stejné spektrum pomáhá při depresích, úzkostech a nespavosti.

Guhl ve své práci upozorňuje, že mastocyty i neurony pocházejí ze stejného embryonálního základu – z neurektodermu. Proto reagují na světlo podobně: oba systémy používají světlo jako nástroj komunikace.

Nejde o slunce, ale o dávku a rytmus

To všechno ale neznamená, že se máme spálit. Dávka rozhoduje o tom, zda světlo léčí nebo škodí.

Krátké, pravidelné vystavení přirozenému světlu – zvlášť v dopoledních a odpoledních hodinách – aktivuje ty nejpřirozenější regulační mechanismy těla. Naopak dlouhodobý pobyt pod umělým osvětlením bez UV složky vytváří biologickou slepotu – buňky ztrácejí kontext, ve kterém se vyvíjely miliony let.

Závěr — světlo jako jazyk rovnováhy

Studie Guhl et al. (2005) tak ukazuje něco zásadního: UV světlo je informační lék.

V malých dávkách ladí, v přehnaných může škodit – přesně jako voda nebo kyslík.

Je to nástroj, kterým příroda udržuje tělo v rovnováze mezi aktivací a odpočinkem, mezi zánětem a regenerací.

Záření, které jsme se naučili se bát, je ve skutečnosti klíčem k biologickému míru – k přirozenému klidu těla, který žádná pilulka neumí nahradit.

Zdroj:

Guhl, S., Stefaniak, R., Strathmann, M., Babina, M., Piazena, H., Henz, B. M., Zuberbier, T. (2005). Bivalent effect of UV light on human skin mast cells—Low-level mediator release at baseline but potent suppression upon mast cell triggering. Journal of Investigative Dermatology, 124(2), 453–460.

PubMed ID: 15675967