Proč jsem přestal měřit spánek: když světlo a signál kradou noc

Všechno začalo jednoduše. Chtěl jsem spát lépe, regenerovat rychleji, chápat své tělo. Stáhl jsem aplikaci, nasadil prsten, hodinky, náramek. Data proudila, grafy se plnily. Jenže čím víc jsem měřil, tím méně jsem spal. Něco nehrálo. A trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že problém není v tom, co zařízení ukazují, ale v tom, co dělají, zatímco spím.

Optické senzory, které měly být pasivními pozorovateli, vysílají celé noci pulzující světlo – zelené, červené, infračervené – přímo do kůže. Zní to neškodně, ale biologie světlo nikdy nebrala jako neutrální informaci. Každý foton je signál. A v noci má tělo poslouchat tmu, ne světlo.

V kůži, cévách i krvi se nachází stejné fotoreceptory, jaké máme v sítnici. Melanopsin, známý tím, že přes oči řídí cirterní rytmus, se vyskytuje i v kožních buňkách a cévních stěnách. Aktivuje ho právě zelené světlo – stejné, jaké používá většina senzorů na zápěstí. Každý záblesk je mikro-pokyn „je den". Tělo, které by mělo regenerovat, se probouzí do světelného paradoxu: spí, ale jeho kůže dostává informaci, že má bdít.

Jenže světlo působí hlouběji než na kůži. Živá voda v těle – ta organizovaná, tekutá matrice kolem bílkovin a mitochondrií – reaguje na fotony změnou své struktury. Vodíkové vazby se přeuspořádají, mění lokální elektrické napětí, rytmus protonů i proud elektronů. Každý impuls světla je drobným přepnutím. A když takových impulsů proběhne tisíce během noci, tělo nikdy nespadne do skutečné tmy, v níž se opravuje. Tma přestává být tichá – a spánek přestává být léčivý.

K tomu přidej signál. Bluetooth o nízkém výkonu, ale o frekvenci, na které komunikuje voda, membrány a nervové struktury. Drobné, ale neustálé kmity, které vstupují do okolí tepen a nervů. Organismus je od přírody naladěný na elektromagnetické ticho – na jemné fluktuace magnetického pole Země, ne na pravidelný rytmus 2,4 GHz. To, že zařízení nevysílá silně, neznamená, že nevysílá bez následků. Biologie není o intenzitě, ale o koherenci. A každá cizí frekvence ji rozbíjí.

V noci, kdy mitochondrie kalibrují své rytmy, kdy melatonin synchronizuje protonové gradienty, kdy buňky čistí vlastní redoxový šum, přichází světelné a elektromagnetické impulzy, které ten proces jemně, ale vytrvale rozlaďují. Spánek je biochemická forma ticha — a do ticha se nedá měřit světlem ani vysílačem.

A pak tu je přesnost. Spotřebitelské trackery měří spánek podle pohybu a tepu. Nevidí do mozku, nesledují EEG. Polysomnografie – zlatý standard spánkového výzkumu – ukazuje, že přesnost těchto zařízení kolísá mezi šedesáti a osmdesáti procenty. Není to měření, je to hádanka. A přesto podle té hádanky lidé hodnotí, jak dobře spali, jak se cítí, jak regenerují. Zrodila se nová porucha – orthosomnie. Člověk spí, ale ráno mu aplikace řekne, že ne dost. A on uvěří jí, ne tělu.

Z pohledu biologie to celé působí jako ironie. Snažíme se vylepšit spánek pomocí technologie, která vnáší do noci světlo a signál. Mitochondrie, které v noci potřebují klid, jsou bombardovány fotony. Melatonin, který se tvoří v temnotě, dostává signál, že den ještě neskončil. A voda v buňkách, která si má během noci obnovit strukturu, musí každých pár sekund reagovat na nový rytmus.

Kvantová biologie má na to jednoduchou odpověď: systém může opravovat jen to, co zůstává soudržné. Tma, ticho, chlad a pravidelnost jsou čtyři podmínky, které umožňují mitochondriím zachovat koherenci a tím i kontinuitu života. Když je rozbiješ světlem a signálem, neztratíš okamžitě spánek – ztratíš přesnost vlastního rytmu. A tělo bez rytmu se sice hýbe, ale nežije v symfonii, jen v šumu.

Není to výzva k návratu do jeskyně. Je to připomenutí, že spánek je inteligentní proces, ne měřitelná veličina. V noci se tělo synchronizuje, opravuje, resetuje. Nevyžaduje asistenci, jen prostor. Největší experiment v dějinách spánku tak paradoxně není o jeho měření, ale o jeho narušení. Nosíme na sobě zmenšený maják a divíme se, že noc ztrácí hloubku.

Když jsem to pochopil, sundal jsem prsten, vypnul hodinky a nechal tělo mluvit beze svědků. Zjistil jsem, že ráno nepotřebuju číslo, abych poznal, jak jsem spal. Spánek se totiž neměří. Spánek se děje – jen když mu dovolíš být tmou.