Stín, který přichází ze severu

Slunce, rakovina a mapa nemocí, kterou jsme dlouho nechtěli vidět

Když se díváme na zdraví, jsme zvyklí přemýšlet v pojmech, které nám moderní medicína opakuje posledních padesát let: genetika, strava, kouření, stres, trochu pohybu. A pak někde na konci seznamu, skoro nesměle, stojí slunce – většinou v roli nepřítele, před kterým je třeba se chránit krémem, stínem a sklem.

Jenže existuje jiný příběh. Existuje mapa, která se zjevuje vždy, když vezmete světová data o rakovině, autoimunitních chorobách a diabetu 1. typu a položíte je přes mapu Země. Najednou se na ní objeví jednoduchý, až provokativní vzorec: čím dál od rovníku, tím víc nemocí. Čím méně slunečního světla během roku, tím strmější křivky incidence. A čím více se přibližujeme pólům, tím je ten stín temnější.

Tento vzorec není dojmem, pocitem ani ezoterikou. Je vyčíslený v jedné z největších ekologických studií, která analyzovala výskyt 21 typů rakoviny ve 157 zemích světa, a zároveň v řadě metaanalýz roztroušené sklerózy a diabetu 1. typu, které potvrzují tentýž sever–jih gradient.

A teď to nejdůležitější: když k těm grafům přidáme konkrétní čísla, přestane to být „možná souvislost" a začne to být otázka, která se nedá jen tak přejít.

Mapa, která by neměla existovat – a přesto existuje

Představ si, že máš před sebou glóbus a na něm vyznačený rovník. Kdykoli se na mapě objeví oblast s vysokým výskytem nějaké nemoci, vybarví se červeně. A kdykoli jde o oblast, kde je nemoc vzácná, zůstane bledá. Teď na ten glóbus promítneš rakovinu prsu, rakovinu tlustého střeva, některé druhy rakoviny plic, nádory ledvin, močového měchýře. A pak ještě roztroušenou sklerózu a diabetes 1. typu u dětí.

Najednou to vypadá, jako by někdo zapnul rudý reflektor na sever a jih a nechal rovník ve stínu. Přitom bychom intuitivně čekali pravý opak: tam, kde je více slunce, by přece podle dogmatu „slunce = rakovina" mělo být nemocí víc.

Jenže realita říká něco jiného.

Studie W. B. Granta a kolegů z roku 2013 vzala data o věkově standardizované incidenci 21 druhů rakoviny pro 157 zemí a porovnala je s řadou faktorů: spotřebou živočišných bílkovin, konzumací alkoholu, bohatstvím země, výskytem rakoviny plic jako indikátorem kouření – a hlavně se zeměpisnou šířkou jako zástupným ukazatelem dávky UVB ze slunce.

Výsledek? Tam, kde je více slunce a nižší zeměpisná šířka, jsou určité typy rakovin – především prsu, tlustého střeva, vaječníků, některých lymfomů a dalších – znatelně méně časté. Tam, kde je rok rozdělen na dlouhé, tmavé zimy a krátká léta, jsou naopak tyto nádory běžnější.

To samo o sobě by možná šlo vysvětlit kombinací stravy, bohatství a životního stylu. Jenže ten vzorec není omezený na jeden kontinent ani na jednu diagnózu. Je globální. A opakuje se i u autoimunitních chorob, na které jsme byli zvyklí dívat se jako na „nedorozumění imunity" bez souvislosti se sluncem.

Když čísla začnou promlouvat: rakovina prsu, tlustého střeva a svět mezi rovníkem a Skandinávií

Začněme u rakoviny prsu, protože právě její mapa bývá jednou z nejpřesvědčivějších.

V zemích ležících blízko rovníku – v Indonésii, Ekvádoru, mnoha státech subsaharské Afriky – se incidence rakoviny prsu pohybuje typicky kolem dvaceti až třiceti případů na sto tisíc žen ročně. Jinými slovy: ve městě o sto tisících obyvatel by šlo řádově o dvě až tři desítky žen ročně.

Když se přesuneš do Kanady, Skandinávie nebo severní Evropy, stejná nemoc se objevuje u osmdesáti až sta žen ze sto tisíc za rok. Rozdíl není v jednotkách procent. Je to zhruba troj- až čtyřnásobek rizika, jen podle toho, jak daleko od rovníku žiješ a jak vypadá spektrum světla, které tvé tělo během roku dostává.

U rakoviny tlustého střeva je obrázek podobný. Blízko rovníku se incidence často drží pod deseti případy na sto tisíc obyvatel. Jakmile se podíváme na severní Ameriku, západní Evropu, Austrálii či Nový Zéland, běžně narážíme na hodnoty třicet až čtyřicet případů na sto tisíc. Zhruba trojnásobný nárůst, který nelze úplně vysvětlit jen genetikou nebo screeningem.

Ano, strava, obezita, alkohol, kouření a sedavý způsob života hrají roli – a velkou. Ale když statistické modely tyto faktory zohlední, vztah mezi zeměpisnou šířkou a některými rakovinami nezmizí. Zůstává jako tichý, ale vytrvalý signál, že s tím „proklatým sluncem" se v našem příběhu stalo něco velmi podivného.

U rakoviny plic je to komplikovanější, protože vliv tabáku je obrovský. U mužů v zemích, kde se hodně kouří, přehluší kouření skoro všechno ostatní. Přesto, když se data rozdělí podle pohlaví a adjustují na incidenci rakoviny plic jako indikátoru kouření, objevuje se i tady zbytkový signál: tam, kde je více UVB, je – po očištění vlivu tabáku – riziko některých nádorů nižší.

Nejneklidnější čísla: roztroušená skleróza jako stín, který houstne směrem k pólům

Možná ještě silnější než mapa rakoviny je mapa roztroušené sklerózy (RS). Tady už nejde o jemný náznak. Tady jde o učebnicový gradient.

V zemích ležících poblíž rovníku se prevalence RS pohybuje kolem dvou až pěti případů na sto tisíc obyvatel. V některých regionech je roztroušená skleróza doslova raritou – diagnózou, se kterou se lékař setká párkrát za život.

Jakmile ale začneme stoupat k severu – do střední Evropy, severních států USA, jižní Kanady – čísla rostou k šedesáti až stovce případů na sto tisíc. A když pokračujeme dál, do Skandinávie, Skotska či některých částí Kanady, dostáváme se na hodnoty kolem sto padesáti až dvou set případů na sto tisíc obyvatel.

Rozdíl mezi 2–5 a 150–200 není nuance. To je násobek. To je jiný svět. Přesto genetický materiál lidského druhu se mezitím dramaticky nezměnil. Změnila se spíše kombinace prostředí, v němž žijeme – a hlavně způsob, jak v něm používáme (nebo nepoužíváme) světlo.

Meta-analýzy potvrzují, že tento latitudinální gradient není optický klam ani artefakt starých dat. Naopak, některé práce dokonce naznačují, že gradient v čase sílí, protože rozdíly v životním stylu – v indoorovém životě, světelné hygieně, stravě – se mezi pásmy spíš prohlubují než vyrovnávají.

Dětský diabetes 1. typu: když se mapa znovu opakuje

Aby to nebylo jen o neurologii a rakovině, podívejme se na nemoc, kterou si většina lidí spojuje s „genetikou" a možná s infekcemi – na diabetes 1. typu u dětí.

Studie, která rozdělila centra podle zeměpisné šířky, ukázala, že v pásmu 0–23° severní či jižní šířky je incidence dětského diabetu 1. typu zhruba 4,98 případu na sto tisíc dětí za rok. V pásmu 23–40° letí číslo k 7,83 a v pásmu 40–66° stoupá až k 14,71 případu na sto tisíc dětí za rok.

Jinými slovy: mezi rovníkem a vyššími šířkami se riziko téměř ztrojnásobí. A znovu – není to jen jednorázový nález; podobný obraz dávají další epidemiologické práce, ať už se dívají na Evropu, nebo na globální data.

Když stejné téma zkoumá jiná studie z hlediska konkrétních zemí, najdeme nejvyšší incidenci třeba ve Finsku (kolem čtyřiceti případů na sto tisíc dětí ročně) a nejnižší v zemích jako Čína, Korea, Mexiko nebo Venezuela, kde je incidence podle některých starších údajů pod jedním případem na sto tisíc.

To už není „tenká souvislost". To je obrys systému, který reaguje na polohu na Zemi. A protože mezi rovníkem a severem se významně nemění lidská DNA, zbývá nám prostředí – včetně světla, ročních období, teploty, magnetického pole a rytmu, v jakém naším tělem proudí fotony.

Slunce jako operační systém těla, ne jako náhodný faktor

Všechny tyto mapy by šlo smést ze stolu, kdybychom nevěděli nic o tom, jak světlo skutečně vstupuje do biologie. Jenže za poslední dekády se rodí obor, který tomu dává kontury: kvantová biologie.

Ta se dívá na tělo ne jako na chemickou továrnu, ale jako na síť kvantových zařízení – mitochondrií, vodního systému v buňkách, kolagenních struktur, magnetických polí – která reagují na světlo, teplotu a prostor. Z jejího pohledu slunce není jen „něco, co spálí kůži". Je to hlavní informační signál, podle něhož se seřizuje náš vnitřní čas, naše imunita i to, jak buňky rostou a kdy umírají.

UVB záření spouští v kůži tvorbu vitaminu D3, který se v těle přemění na hormon kalcitriol. Ten vstupuje do buněk a řídí výraz stovek genů – těch, které se starají o opravu DNA, apoptózu (programovanou smrt poškozených buněk), diferenciaci (tedy „dospívání" buněk do jejich rolí) i kontrolu nekontrolovaného růstu. Nízké hladiny vitaminu D byly opakovaně spojeny s vyšším rizikem rakoviny prsu, tlustého střeva, prostaty i horší prognózou u již diagnostikovaných pacientů.

UVA a krátkovlnné složky viditelného světla kolem 380 nm zase v kůži uvolňují oxid dusnatý, ovlivňují cévní tonus, krevní tlak, průtok krve tkáněmi a tím i dodávku kyslíku a živin k buňkám. Zároveň modulují aktivitu imunitních buněk – ne tak, že by je „zapínaly" nebo „vypínaly", ale spíš tak, že jim dávají kontext: je den či noc? Léto nebo zima? Jsme venku, nebo zavření uvnitř umělého spektra?

Ranní modré a azurové spektrum světla vstupuje přes oči do suprachiasmatického jádra – hlavních hodin v hypotalamu – a synchronizuje s nimi játra, slinivku, tukovou tkáň, nadledviny i imunitní systém. Melatonin, který v noci chrání mitochondrie a řídí opravy, nevzniká jen tak. Jeho příběh začíná právě v tom, jestli ráno vidíme opravdové nebe, nebo jen displej telefonu.

Když světlo chybí – nebo je nahrazeno chronicky nevhodným spektrem z obrazovek a LED osvětlení – rozpadá se tento orchestr. Mitochondrie dlouhodobě běží v režimu nouze, generují více volných radikálů a méně organizované energie, reparace DNA nestíhají, signální dráhy jako mTOR (která podporuje růst a syntézu) dominují nad procesy úklidu a recyklace (autofagie, apoptóza). V takovém prostředí se rakovina a autoimunitní přestřelky neobjevují náhodou – jsou to logické důsledky dezorganizované biologie.

A teď si znovu představ mapu. Na jedné straně rovník, kde je světlo stabilnější, dny v průběhu roku méně kolísají a lidé jsou z evoluce adaptovaní na intenzivní sluneční záření. Na druhé straně severní šířky, kde je půl roku šero, zima a drobné, často mizerné slunce míří do oken kanceláří. Započítej k tomu moderní život uvnitř budov, noční směny, světelné znečištění, nepravidelný spánek, stravu, která celé roky simuluje „léto ze supermarketu", a dostaneš přesně to, co říkají čísla: více rakoviny, více RS, více diabetu 1. typu.

A co když problém není slunce, ale to, jak s ním zacházíme?

Zkus si teď položit pár jednoduchých otázek.

Pokud by slunce bylo hlavní příčinou rakoviny, proč bychom na mapě viděli méně rakoviny prsu a tlustého střeva u rovníku než v zemích, kde se lidé slunci celý rok spíš vyhýbají – jednoduše proto, že žádné pořádné slunce většinu roku nemají?

Pokud by slunce bylo primárně nebezpečné, proč by roztroušená skleróza, jedna z nejděsivějších neurologických diagnóz, byla u rovníku vzácná jako meteor – a v severní Evropě se z ní stala takřka běžná součást nemocničních statistik?

A pokud bychom byli skutečně stvořeni pro život v interiéru s nízkou intenzitou světla, proč by naše mitochondrie, hormony a imunita tak viditelně trpěly v prostředí, kde jsme slunce vyměnili za světlo displejů?

Možná jsme si spletli protivníka. Možná není nepřítelem slunce, ale neschopnost těla zpracovat ho v podmínkách, pro které evoluce neměla čas. Nárazové spálení bělejší kůže, která celý rok nevidí slunce. Kombinace chemických filtrů, které blokují UVB (vitamin D) a propouští část UVA, která bez kontextu a bez melatoninu a opravných procesů může více škodit. Životní styl, kdy jíme i v noci, nespíme, nevidíme ráno oblohu a pak v červenci za víkend „doháníme" půl roku světelného dluhu.

Když se na to podíváš tímto pohledem, přestává dávat smysl jednoduché sdělení „slunce je škodlivé". Slunce je spíše jazyk, kterým s námi komunikuje prostředí. Jazyk, který jsme přestali umět číst.

Co si z toho může vzít člověk, který žije daleko od rovníku

Neplyne z toho, že bychom měli ignorovat melanom nebo kožní nádory. Opakované spálení, zvlášť v dětství, riziko zvyšuje. Zodpovědné používání slunce ale neznamená skrýt se před ním. Znamená naučit se s ním znovu žít.

V zemích střední a severní Evropy to může vypadat jednoduše, ale hluboce: být ráno venku, když se objevuje světlo. Nezačínat každý den pod studenou LED v kuchyni, ale pod nebem, které nastaví naše hodiny. Budovat toleranci k slunci postupně na jaře, nevynechat celé jaro uvnitř a nechat si kůži šokovat až v červenci u vody. Přemýšlet o světle jako o rovnocenné součásti zdraví vedle jídla a spánku, ne jako o kosmetickém detailu.

A především si položit otázku: jestli data z desítek a stovek zemí ukazují, že slunce není jen riziko, ale také ochrana, proč náš zdravotnický systém pracuje jen s tou první částí příběhu? Proč se v ordinacích tak málo mluví o tom, v kolik chodíš spát, zda vidíš ráno denní světlo, jak vypadá tvůj rok v rytmu světlo–tma?

Závěrečný paradox

Bez slunce by na Zemi nevznikl život. Bez slunce by se nezformovala jedinečná chemie vody, která v buňkách nese elektrony, protony i fotony. Bez slunce by mitochondrie neměly co přetvářet v energii, hormony by neměly svůj rytmus a naše mysl by nejspíš nikdy nepoznala pojem „den" a „noc".

A přesto jsme se v jedné zvláštní kapitole medicínských dějin rozhodli, že slunce je primárně podezřelý. Že je to hrozba, které je třeba se bát. Že hlavní cestou ke zdraví je zůstat uvnitř, namazat se, posvítit si a doufat, že tableta nahradí fotony.

Mapa rakoviny prsu, tlustého střeva, roztroušené sklerózy a diabetu 1. typu nám tiše říká něco jiného. Čísla 20–30 versus 80–100, 4,98 versus 14,71, 2–5 versus 150–200 na sto tisíc nejsou výstřelky statistiky. Jsou stopou. Vzorem, který spojuje biologii s geometrií planety.

Možná jsme se mýlili v tom, koho označujeme za nepřítele. Možná není největší hrozbou slunce, ale svět, ve kterém jsme se od něj odpojili – a přesto si myslíme, že naše tělo bude fungovat stejně.

Když se příště podíváš na oblohu, můžeš v ní vidět riziko spálení. Nebo operační systém, který se tě od narození snaží udržet při životě. Mapa nemocí naznačuje, že druhá možnost je mnohem blíž pravdě. A tím spíš stojí za to přepsat paradigma, ve kterém světlo stojí na lavici obžalovaných, místo aby sedělo u stolu mezi základními podmínkami zdraví.

zdroj:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3916854/