Když kardiologie řeší tuk, ale přehlíží tmu

Noční světlo a nové riziko pro srdce

Jak se na to dívá klasická medicína

Kardiologie postavila svůj svět na tlaku, cholesterolu a cukru. Učí nás, že infarkt přichází z přetížených cév, že prevencí je dieta, běh a statiny. Jenže za poslední půlstoletí se změnil svět, ve kterém ta srdce bijí. Z planet, kde tma trvala polovinu dne, jsme udělali prostředí, které nikdy skutečně nezhasíná. Noční světlo proniká skrz závěsy, odráží se od stěn a svítí z obrazovek, i když spíme. A přestože na první pohled vypadá neškodně, jeho účinek je měřitelný – a v nejnovějších datech alarmující.

Co zjistila moderní epidemiologie

V největší práci svého druhu sledoval tým Daniela Windreda (Monash University) téměř 89 tisíc lidí z UK Biobank po devět let. Každý účastník nosil zařízení, které zaznamenávalo nejen pohyb, ale i množství světla dopadajícího na tělo během spánku. Ti, kdo spali v nejvíce osvětlených ložnicích, měli o 24 % vyšší pravděpodobnost, že v následujících letech onemocní kardiovaskulární chorobou. Riziko infarktu bylo vyšší o 39 %, srdečního selhání o 56 %, a mrtvice o téměř 30 %.

Tyto rozdíly přetrvaly i po započítání všech ostatních faktorů – věku, pohlaví, kouření, pohybu, tlaku i BMI. Světlo v noci se tedy chovalo jako samostatný, nezávislý rizikový faktor.

Co znamená, když noc ztratí tmu

Noční světlo je tichý signál, který z našeho těla dělá organismus bez rytmu. Spánek už není hluboký, tlak neklesá, srdce nikdy nepřejde do klidového režimu. V noci by měl krevní oběh dýchat pomaleji, ale místo toho zůstává v napětí. Cévní stěny, které se mají regenerovat, zůstávají stažené. Každý lumen navíc je malá ztráta rovnováhy – a ta se po letech sčítá.

Zapomenutý rozměr prevence

Tato studie ukazuje, že prevence není jen o tom, co jíme, ale i o tom, co vidíme. O tom, kolik světla se dostane do ložnice, když má být tma. Věda posledních let potvrzuje, že cirkadiánní rytmus je kardiovaskulární rytmus. A tím, že jsme z noci udělali den, nutíme srdce pracovat bez přestávky.

Závěr: Tma jako poslední lékař

Zvykli jsme si bojovat se světlem – používat ho jako zbraň proti stárnutí, únavě, melancholii. Ale světlo není jen lék; může být i toxinem, pokud přijde ve špatnou dobu. Tma není prázdnota. Tma je fáze oprav. V ní se srovnávají tepny, ve kterých celý den proudil tlak světa. V ní klesá kortizol a rostou látky, které chrání cévy.

A přesto ji ztrácíme. Spíme pod světlem televizí, mobilů a pouličních lamp, které pronikají přes závěsy. Přestáváme umět zhasnout. Tělo si pak myslí, že noc ještě nepřišla – a spouští obranné programy, které patří do dne. Srdce buší, krev proudí rychleji, tlak se neztiší. Člověk, který se nikdy neponoří do tmy, stárne v nitru dřív, než zjistí proč.

Možná tedy není otázkou, kolik máme cholesterolu, ale kolik máme tmy.
Možná prevence nezačíná v laboratoři, ale u vypínače.
Možná nejsme civilizace, která potřebuje více světla – ale více noci.

Protože noc je lék, který nic nestojí. A kdo se jí zříká, ztrácí něco podstatnějšího než spánek – ztrácí svůj rytmus. A bez rytmu nemůže být zdravé srdce.

Zdroj:
Windred D. P. et al. (2025). Light Exposure at Night and Cardiovascular Disease Incidence. JAMA Network Open, 8(10): e2539031.